Festival Colours of Ostrava je mezi českými festivaly tak trochu zjevením. Za pouhé dva roky dosáhl ústyhodné návštěvnosti 15 000 lidí a díky velmi pestré dramaturgii jej lze řadit mezi nejzajímavější hudební akce nejen u nás, ale i v Evropě, čehož je důkazem přijetí do elitního sdružení European Forum of Worldwide Music Festivals hned po uskutečnění prvního ročníku festivalu. I přes nemalou návštěvnost má člověk po vstupu do jednoho z areálu pocit, že není na festivalu, ale někde jinde. Kolem nejsou tísnící se davy lidí ani haldy odpadků - vše probíhá velmi kultivovaně a festival má díky těmto odlišnostem nadmíru příjemnou atmosféru. Colours of Ostrava se netají výrazným podílem worldmusic ve svém dramaturgickém plánu a chytře kombinuje přítomnost několika headlinerů s dalšími, byť i méně známými, skupinami z různých koutů světa. To vše doplňuje o špičku české a slovenské hudební scény, kterou následují nadějné kapely, které mají možnost zahrát na vedlejších scénách. V letošním roce orgánizátoři (zřejmě na nátlak města Ostravy) upustili od areálu Stodolní ulice a hlavní scénu Spektrum s vedlejší scénou Kofola umístili v nově otevřeném areálu Slezskoostravského hradu, který od výstaviště Černá louka spojuje lávka přes řeku Ostravici. Tuto skutečnost jsem s nadšením přivítal, vzhledem k tomu, jak náročné byly přesuny přes centrum města ze Stodolní ulice až na Černou louku (neustálým pobíháním mezi scénami jsem nachodil asi 20 km denně).

Festival byl letos sice delší o jeden den, bohužel jsem se kvůli časovému vytížení nemohl zdržet až nedělního večera, takže tato reportáž pokrývá první dva dny festivalu, které byly, co se programu týče, nejnabitějšími. Poslední den fungovaly už jen dvě scény ze sedmi. Na hlavním podiu hrál mimo jiné jeden z headlinerů - Bob Geldof se skupinou The BobKatz - o jehož vystoupení jsem tak bohužel přišel.
Do Ostravy jsme dorazili poměrně brzy, delo by se říci, že až příliš. Přestože na hlavní scéně Spektrum měl zanedlouho Richard Krajčo oficiálně zahájit letošní ročník festivalu, po akreditování v Press centru na výstavišti v pavilonu A nebyly k dispozici žádné konkrétní informace o omezení fotografování některých interpretů, tiskovkách, dokonce ani program jsme nedostali, protože, zrovna došly. Během hodiny, která aspoň posloužila k prohlídce areálu a postavení stanu (za poplatek, o kterém mě ovšem předtím nikdo neinformoval), bylo vše v pořádku a my mohli začít poslouchat, fotit a natáčet.

Press centrum sloužilo jako zázemí pro nás a pro kapely		Čajovna v prostoru podzemní garáže pod pavilonem
Kavárna L&M s atraktivním barem		"Akvárium" s parníkem na dálkové ovládání v Algidance

V parku v areálu Slezskoostravského hradu se nacházely dvě scény - hlavní pódium Spektrum a menší pódium Kofola, které leželo přímo na nádvoří pěkného hradu. Na Černé louce byla umístěna scéna Barvy s druhým velkým pódiem, klubová scéna Algidance v populárním stanu od Algidy a v na podzim otevřeném klubu Marley kousek odtud bylo další malé podium. Kromě těchto pěti scén běžel doplňkový festivalový program ve vyhlášených klubech v oblasti Stodolní - Fabric a Boomerang (do kterých jsem se však za celý festival ani jednou nedostal).

Hlavní scéna Spektrum		Druhé velké pódium Barvy
Slezskoostravský hrad		Workshop břišních tanců v klubu Marley
Vchod do Algidance stanu vypadá ve tmě pokaždé skvěle		Lávka přes řeku Ostravici spojující oba areály

Pátek - den první

Poté, co jsem zdálky vyslechl závěrečnou část koncertu MIG 21 (to se ještě nabíjely baterie do foťáku a kamery) jsem se přesunul na Černou louku, kde na druhé hlavní scéně Barvy hrál Michal Pavlíček a One Season Band. Poslechl jsem si chvíli příjemný rock (kterému se bůhví proč u nás před lety začalo říkat bigbít), abych se vydal přes řeku do druhého areálu na Spektrum, kde vystupoval jeden z těch významějších zahraničních hostů - britská skupina Oystarband. Jejich podání netradičního folkrocku s citelnými irskými vlivy se přihlížejícím zjevně líbilo. Letošní dramaturgie byla keltskou hudbou viditelně ovlivněna a na festivalu se sešlo mnoho takových skupin z různých zemí. Oysterband jsem po dvaceti minutách opustil a přesunul se opět na Černou louku, tentokrát do Algidance stanu, kde měli právě začít hrát slovenští Venner. Tady jsem se nesmírně vytočil, protože ani víc jak po půl hodině Venner stále nezačali hrát a dolaďovali zvuk (u tak jednoduchého obsazení je 20 minut na zvukovku moc), pomalu a v klidu, očividně měli na všechno dost času, ne však my, kteří jsme stáli s postaveným stativem a připravenou kamerou a foťákem a čekali, že začnou každou chvíli. Byl jsem na všude chválené Venner zvědav, protože jsem je naživo ještě neslyšel. To, co předvedli v prvních 3 skladbách, ale za moc nestálo, zvuk byl mizerný (i když chápu, že to nebyla jejich chyba), zpěvačka byla mimo a to, že se během skladby pohupovala zády k divákům taky nebylo nijak profesionální. Poté, co jsme na ně tak dlouho čekali nebyl důvod zdržovat se déle, a tak jsme vykročili vztříc běloruskému projektu UR'IA na nedaleké pódium. Odtud se linula zajímavá kombinace etnické hudby s rockem, i když v některých skladbách by bylo vhodnější říci "směs rocku s etnickými zpěvy".

Michal Pavlíček & One Season Band		Oysterband
Nierika		UR'IA

Po desáté hodině na hlavní scéně začínali Monkey Business, tak jsme se přesunuli tam. Podle mě předvedli lepší výkon než na Rock for People a navíc měli chuť i na žertíky. Zpěvák Matěj Ruppert nám během zpěvu několikrát zapózoval na okraji pódia. Během skladby Party Shit z něj dokonce seskočil a zdravil se s fanoušky. Nakonec všechny dostal tím, že vyšplhal po kovové konstrukci na pravé straně velkého pódia do výšky několika metrů a vesele mával publiku, přitom se sloupu držel jen jednou nohou a rukou. Byla to zábavná podívaná pro nadšené fanoušky, pro nervózní ochranku už tolik ne. Kapela se netají tím, že ostravský festival jim vyhovuje a i na vystoupení to myslím bylo vidět. Na scéně Barvy na Černé louce vystupovali Zion Train, kteří mají na světové elektronické scéně už poněkolik let své zasloužené místo. Jejich acid-dubové skladby s hutnou basou otřásaly aparaturou. Svižnější skladby svými beaty zase spolehlivě roztančily všechny přihlížející. Pro mě byli britští Zion Train asi nejlepším momentem prvního večera.

Monkey Business (kompletní)		Monkey Business - Matěj Ruppert za mikrofonem
Zion Train		Zion Train
Pohled na publikum při koncertu Zin Train		Zion Train

Před skončením Zion Train jsem se ještě skočil podívat do Algida stanu na českou Khoibu, čímž jsem nestihl vystoupení Gothart na vzdálenější Kofola stage. Z Algidance chilloutu jsem zamířil přes lávku do druhého areálu, kde na hlavním podiu spektrum začínali hrát stále oblíbenější Tata Bojs. Za dlouhou dobu existence skupiny si jejich vystoupení získalo jistý punc profesionality, takže hudebně zajímavá produkce ozvláštněná jejich osobitými texty dobře fungovala. Nadšení fanoušci a hlavně některé fanynky v prvních řadách, snažící se na sebe upoutat pozornost frontmana Mardoši vykřikováním jeho jména, toho byly rozhodně důkazem. Přibližně v poslední třetině koncertu jsme se rozdělili a já se vydal zase Na černou louku na stage Barvy poslechnout si hare-krishňácké seskupení Village of Peace. Hudba této mnohonárodní sestavy (Irsko, Polsko, Rusko, Francie a Bělorusko) byla docela zajímavá, i když mě osobně příliš nechytla.

Khoiba		Tata Bojs
Tata Bojs - Milan Cais pózuje za bicími		Village of Peace

Využil jsem toho, že jsem v Na černé louce a zašel se podívat na malou scénu v klubu Marley kousek odtud, kde právě hrála skupina Gang-ala-basta. Jejich energický, byť jednodušší, netradiční rock s přítomností prvků východní hudby otřásal celým malým klubem. Nezdržel jsem se dlouho a svižně zamířil na Slezskoostravský hrad, kde na podiu Kofola vystupovala pardubická skupina Ready Kirken. Zatím jsem neměl možnost slyšet je naživo a byl jsem docela příjemně překvapen, když se z průchodu vedoucího na malé nádvoří hradu linul nekomplikovaný, le vůbec ne špatný poprock. Zdálky mi trochu připomínali slavnější a komerčnější Lucii. Přišlo na ně docela hodně lidí a myslím, že tato skupina by si možná zasloužila koncert na větším podiu. Po několika písních jsem se zastávkou u několika stánků s jídlem vypravil zpět do prvního areálu na výstavišti za skupinou Banana. Tato ostravská formace je rozhodně nepřehlédnutelná jak díky výraznému vzhledu zpěvačky (která si říká Vladivojna la Chia), tak díky své nezaměnitelné a velmi osobité hudbě, která se dost těžko popisuje.

Gang-ala-basta		Ready Kirken
Banana		Banana

Protože se jednalo o poslední koncert, zůstali jsme až téměř dokonce a po krátké zastávce v chilloutovém stanu Algidance (kde to moc "chilloutově" nevypadalo, vzhledem k tomu, že ve čtyři ráno tu jel dosti živý drum'n'bass) jsme se vydali směrem ke stanovému městečku za Slezskoostravským hradem. Tam na v pozdních hodinách se vracejícího návštěvníka festivalu čekalo nemilé překvapení, protože na poměrně malé ploše se s minimálními rozestupy a prakticky žádnými uličkami tísnila spousta stanů. Projít po tmě mezi zákeřnými napínacími provazy a kolíky, aniž byste zakopli a zbořili cestou několik stanů, představovalo problém i pro naprosto střízlivého člověka. S tím by měli organizátoři v příštích letech něco udělat, protože ke vzrůstající návštěvnosti festivalu bude tak malá plocha ke stanování stále méně dostačující.

Sobota - den druhý

Druhý den ráno bylo hezké počasí, takže jsme vstávali poměrně brzy. Drýhý festivalový den byl mnohem náročnější, protože program začínal již v poledne (první den se začínalo až v 5 hodin odpoledne). Jako první jsem zamířil na Spektrum stage za skupinou 100°C (jejich název se píše kupodivu dohromady), která letos vydala první regulérní album a zažívá vzestup popularity. Jejich pestrý hudební styl, kterému sami říkají mana, nezněl v podání sehrané kapely vůbec špatně. Později jsem se zašel podívat na hradní Kofola stage, kde hrála pro mě neznámé trio Njorek svoji písničkovou směsici lidové hudby, blues a dalších stylů, jíž zpestřovala netradiční citera. Po několika skladbách jsem se vydal na cestu přes lávku na Černou louku podívat se, co zajímavého se děje tam. Na scéně Barvy hrála další, tentokrát z lidového odkazu ještě mnohem více čerpající valašská kapela Docuku. Po chvíli poslouchání a malém občerstvení jsem se vydal zase zpět na hlavní scénu za zajímavou britskou skupinou Kava Kava.

100°C		Njorek
Docuku		Kava Kava

Krátce jsem se stavil na Kofole, kde hrála polská skupina Stonehenge, u které již sám název napodívá, o jakou hudbu asi půjde. Další na řadě byla ukrajinská skupina Haydamaky na scéně Barvy. Když jsem se blížil k pódiu, koncert už byl řádně rozjetý, jak se na divoké karpatské ska sluší a patří. Vzhledem k tomu, že druhá polovina naší výpravy za kamerou zbožňuje ska, bylo zdržení na tomto místě nezbytné. Poté, co jsme opustili Haydamaky, vydali jsme se za skotskou skupinou Croft No. Five, hrající ´úzi rocku, taneční hudby se skotskými melodiemi. Protože už jsem je nedávno slyšel na Rock for People a v podstatě předvedli nachlup to samé, nezdržel jsem se dlouho a brzy se vydal zpět přes řeku (ano, nachodil jsem vážně dost) vyslechnout pražskou formaci Al-Yaman, která hrála na pódiu v Algidance. Jejich směsici elektronika a arabského ethna, notně podporovaného jemenskou zpěvačkou se snadno zapamatovatelným jménem Ashwaq Abdula Kulaib, se naslouchalo výborně a jsem zvědav na jejich debut, který má vyjít letos na podzim.

Stonehenge		Haydamaky
Croft No. Five		Al-Yaman

Později jsem odkráčel na hrad, kde hrálo komorní alžírsko-francouzské duo DuOud. Přestože jsem nečekal nic převratného, musím říct, že mě některé jejich skladby docela chytly. Arabská loutna oud s etnickými perkusemi a elektronickou rytmikou, která přesahovala v některých skladbách až k drum'n'bassu a poskytovala nápaditou a neotřelou kombinaci, jakou člověk jen tak někde neslyší. Na scéně Barvy měla vystoupit slovenská skupina IMT Smile, ale protože nepřijeli, došlo k přesunu koncertu skupiny Terne Čhave namísto nich s tím, že IMT Smile vystoupí na témže pódiu večer jako poslední. Energická hudba rómské skupiny Terne Čhave měla na publikum vynikající účinek, je vidět, že romská hudba je u nás v poslední době velmi v kurzu. Na scéně Spektrum po šesté hodině hrál americký folkrockový písničkář Elliot Murphy s doprovodnou skupinou. Vlídná a nekomplikovaná hudba se poslouchala příjemně, zazněly i známější melodie jiných tvůrců (např. Rolling Stones). Po tomto vystoupení jserm se krátce zaskočil podívat na afrického písničkáře So Kalmery, jehož hudba staví na stylu brakka pocházejícího, stejně jako interpret, z Konga. Protože kousek odtud stál Algidance chillout, zašel jsem se do stanu podívat za formací Nierika, která, přestože je na začátku své kariéry, již patří mezi typické Algidové kapely vystupující v tomto stanu. Jejich atmosferický elektronický popík do tohoto prostoru přesně zapadal. Další skupinou, za kterou jsem se vypravil, byli belgičtí Urban Trad, kteří si za poměrně krátkou dobu svou velmi zpěvnou keltskou hudbou namíchanou s folkem, rockem i tanečními rytmy, získali po světě mnoho příznivců.

DuOud		Terne Čhave
Elliot Murphy		So Kalmery
Nierika		Urban Trad

Na pódiu Barvy na Černé louce po deváté hodině hráli populární Gulo Čar. Jejich chytlavý pop s nemalou příměsí rómské hudby a funky na lidi výtečně zabíral a z jejich vystoupení byla cítit profesionalita srovnatelná s Moneky Business, avšak o něco upřímější. Po nich se na stejném místě odehrálo krátké vystoupení formace El Raks Sáel s ohňovou show a exotickými tanci. To už se schylovalo k půl jedenácté a blížilo se vystoupení největší hvězdy festivalu Colours of Ostrava - britky s egyptským původem Natachy Atlas.

Gulo Čar		Lot Lorien
El Rks Sáel		El Rks Sáel s ohněm

Tato proslulá umělkyně je příznivcům etnické hudby známá především svým působením ve vynikající formaci Transglobal Underground, kde několik let zpívala. Později se vydala na sólovou dráhu a o jejích kvalitách se mohli návštěvníci přesvědčit na letošním festivalu. Když jsme se v asi 10 minutovém předstihu blížili k hlavní scéně Spektrum, museli jsme se prodrat davy lidí, mířících stejným směrem. O tom, kdo je pro lidi headliner festivalu, nebyl pochyb. Když s magickou atmosférou koncert začal, byl jsem trochu v šoku z toho, jak Natacha vypadala. Jako ostatní novináři jsem stál těsně pod pódiem a viděl jsem ji tedy ze vzdálenosti asi 2 - 3 metrů. Mezi fotkou v bulletinu a zpěvačkou přede mnou byl nesrovnatelný rozdíl. Vypadala celá, odpusťte mi ten výraz, poněkud "opuchle" podle obličeje bych ji asi nepoznal. Celé vystoupení bylo velmi působivé a ve všech ohledech profesionálně odvedené včetně světel a efektů. Nicméně mi to přišlo strašně utahané, bez nějaké jiskry. Na mě osobně koncert neudělal o nic větší dojem než vystoupení několika ostatních interpretů, naopak některé kapely se mi líbily víc a koncert Natachy Atlas mi přišel spíše slabší. Když jsem měl možnost později po skončení jejího koncertu vyslechnout na stejném pódiu další hvězdu - Rachida Tahu, musím říct, že byl mnohem zábavnější a živější.
U Natachy Atlas jsem ani nevydržel do konce a zašel jsem se podívat na Kofola stage, kde vystupoval pro mě naprosto neznámý projekt Phaedro's Funeral. Když jsem přicházel a slyšel hudbu z povzdálí, měl jsem pocit, jako bych slyšel Nicka Cavea a The Bad Seeds. A skutečně, hudba i výraz s sebou nesl originální dávku pesimismu a cynismu typického právě pro tohoto umělce. Německý zpěvák společně s kapelou (jejíž jednotliví členové byli namíchaní z různých násrodností) předvedl skvělé hudební vystoupení, mísící v sobě prvky lehce dekadentního, zakouřeného barového blues, jazzu a dalších stylů. Dost mě pobavila informace uvedená v bulletinu, že kapela vznikla na základě frontmanovy myšlenky zkomponovat hudbu pro vlastní pohřeb.

Natacha Atlas		Natacha Atlas
Natacha Atlas		Phaedro's Funeral

Pravděpodobně největším zážitkem z celého festivalu se pro mě nakonec nečekaně stal notně prodloužený koncert alžířana Rachida Tahy a podle nadšení několikatisícového davu, který Rachid Taha opakovaně přiváděl do varu, jsem evidentně nebyl sám. Začátek vystoupení originálního rockera (jehož hudba částečně vychází z alžírského rai, přičemž jeho kytarista výslednému stylu říká "rock'n'rai") byl ve znamení kytarového rocku doplněného o etnické perkuse a strunné nástroje. Poslední třetina koncertu se však již nesla ve svižném tanečním rytmu, kterému nešlo odolat. Díky silnému účinku hudby a perfektní komunikaci s publikem byla atmosféra závěrečné části koncertu naprosto fantastická, řekl bych jedna z deseti nejlepších, které jsem zažil. Když alžírský rocker roztomile pronesl: "Ostravááá, ruce nahoru", poslechl snad každý.

Rachid Taha		Rachid Taha
Rachid Taha		Rachid Taha - nadšený dav během koncertu

Po několika přídavcích, kterými Rachid Taha rozjívené fanoušky obšťastnil, jsem se ještě zašel podívat na hrad, kde jako poslední živá kapela sobotního večera (přesněji nedělního rána) hráli stále oblíbenější pražští Southpaw. Jejich chytlavý a melodický lehce elektronický pop zněl do nočních hodin a koncertně tak zakončil druhý den festivalu. Jako tradičně jsem si nemohl odpustit krátkou návštěvu Algida stanu, kde to ještě stále žilo, i když většina lidí dala pochopitelně přednost sedící poloze.

Southpaw

Posezení v Algidance chillout stanu

Poslední den jsme už bohužel museli odjet, čímž nám unikly skupiny Priessnitz, Buty a několik málo dalších a hlavně tříhodinový koncert legendárního Boba Geldofa. Snad někdy příště. Letošní ročník Colours of Ostrava se opět vydařil, přinesl s sebou stejně zajímavé skupiny a myslím, že po stránce organizace se oproti minulému roku posunul zase o kus kupředu. Ukázalo se, že volba prostoru kolem Slezskoostravského hradu jako druhého areálu byla rozhodně správná. Nezbývá mi tedy než popřát organizátorům hodně úspěchu do příštích let. Pokud to bude v mých možnostech, na příští ročník určitě zase přijedu.

Video ke stažení

Stejně jako minulý rok, i letos jsme pro vás natočili video z koncertů na festivalu, který jsem sestříhal a na základě vašich připomínek rozdělil na tři části. Video je komprimované v DivXu.

Video sestřih Colours of Ostrava 2004 (pro AudioCity natočila Klára Mazlová, střih František Sobotka)
Video - část 1 (Shivanam, UR'IA, Monkey Business, Zion Train, Tata Bojs)
stáhnout
19,2 MB
Video - část 2 (Banana, Haydamaky, Al-Yaman, Croft No. Five, Elliot Murphy & Band, Urban Trad, Natacha Atlas)
stáhnout
23,0 MB
Video - část 3 (Natacha Atlas, Phaedro's Funeral, Rachid Taha)
stáhnout
14,1 MB