Z časových důvodů jsem se na Rock for People rozhodl pobýt jen první dva dny, třetí den tedy v reportáži zmiňovat nebudu. Přišel jsem tak o vystoupení finských divoženek Värtinä, španělských SKA-P, kanadských Real McKenzies, slovenských Chiki Liki Tua a českých Hypnotix. Naštěstí většina z jmenovaných hraje na dalších letošních festivalech, ať už v Ostravě nebo v Trenčíně, kam se letos také chystám. Letošní Rock for People, jak jistě víte, byl mimořádný v tom, že se jednalo o jubilejní konání festivalu. Při té příležitosti organizátoři vydali knihu Jaroslava Špuláka "Deset let Rock for People" mapující historii akce a přinášející spousty fotek z uplynulých let, kterou bylo možné na festivalu pořídit. Změnou oproti loňsku bylo zkrácení festivalu o jeden den, čímž se organizátoři vrátili k osvědčenému třídennímu modelu. Letos ještě navíc uspořádali "Večírek pro nedočkavé" v podobě pátečního vystoupení sedmi skupin a DJs na malém Club Stage. Dalším rozdílem bylo rozdělení čtyř scén. První dvě hlavní scény na velkých podiích měly pouze jiný název - Stadion Stage a Centrum.cz Stage, ve stanu se nacházel Club Stage (minulý rok UltraMIX Stage) a místo putovního Algida Chillout, který se letos na RFP neobjevil, vymysleli pořadatelé Gambrinus Talent Stage, kde měly možnost hrát začínající nebo menší kapely. Poslední dvě podia se nacházela ve slušivých červených stanech.

Stadion Stage		Centrum.cz Stage
Club Stage		Gambrinus Talent Stage

Ještě jedna věc se změnila, ta se však týkala jen akreditovaných novinářů a na návštěvníky festivalu samozřejmě neměla žádný dopad. Jednalo se o rozdělení na dvě skupiny - "novinářskou elitu" a zbytek, přičemž mám silné podezření, že mezi zbytek patřila převážně internetová média. Šlo o to, že minulý rok jsem měl na ruce jinou pásku než návštěvníci, a tudíž jsem byl oprávněn ke vstupu kamkoliv a bylo mi umožněno i fotit za zábranami před podiem, kam mě ochranka ochotně pouštěla. Pokud chcete udělat kvalitní fotku interpreta zblízka, je toto nezbytné, ptotože z rozeskákaného davu se prostě fotí mnohem hůře, i když máte na foťáku 10x zoom. Narozdíl od většiny ostatních novinářů pro zachycení pravé atmosféry sice pořizuji fotky i z davu, ale omezení přístupu k podiu mě opravdu nenadchlo (ani nikoho z kolegů, se kterými jsem měl možnost mluvit) a komplikovalo práci mě i ostatním. Povolení k focení - tzv. photopass by měla být viditelná karta na krku s mým  jménem a akreditačním číslem, ne jen prohlášení u pultu při vstupu, kde jsem dostal pásku, že "jo, s tímhle můžete fotit". Daším problémem, který po příchodu k bráně brzdil moji práci byla nezvykle dlouhá fronta k budce pro akreditaci (zřejmě se letos dostavili kolegové z velkého počtu médií) a fakt, že jsem při vstupu neobdržel program, "protože došly" a musel jej shánět po celém areálu, abych vůbec věděl, kdo kdy a kde hraje. Po organizační stránce se mi letošní ročník zdál tedy o něco slabší, v čemž mě utvrdilo několik technických problémů (výpadky proudu a pár výrazných časových prodlev - i když bez těch se obejde málokterý velký festival). Po stránce hudební však nikoliv, a to nás zajímá především. Takže ve víře, že příští rok tyto drobné problémy organizátoři napraví, se pustím do samotné reportáže, která bude vesměs pozitivní, protože festival rozhodně stál za to.

Sobota - den první

Do Českého Brodu jsem po nutném zdržení v Praze bohužel dorazil až v odpoledních hodinách a do areálu jsem se dostal asi po hodině. Než jsem sehnal program, trochu se rozkoukal a pořídil pár fotek prostor v areálu, skončil koncert britské skupiny UK Subs na hlavní scéně Stadion Stage. Než se připravili slovenští Horkýže slíže, zašel jsem na Centrum.cz Stage krátce si poslechnout končící Ready Kirken. Jak jsem tak procházel areálem, zdálo se mi, že letos přijelo o něco víc lidí (což se po skončení festivalu skutečně potvrdilo). Počasí, které nám zatím letošní léto předvedlo, se dá poněkud eufemisticky nazvat jako "velmi proměnlivé", a tudíž zatraceně nevyzpytatelné. Jediné, čím si člověk může být jist, je to, že jak bude zítra, je naprosto nejisté (čímž vyjadřuji obdiv organizátorům všech letošních letních akcí pod širým nebem, protože já bych na to asi nervy neměl). Nicméně počasí se zatím drželo na oblačnu bez přeháněk. Po návratu na Stadion už váleli Horkýže slíže "Já som malá Žu Žu Žu, toto je moj mikrofón..." a jednotlivé písně tu a tam prokládali vtipnými průpovídkami. Na druhém podiu začali hrát Anna K. & band. Když jsem se procházel kolem podia směrem ke svahu vedoucímu k oblasti vyhrazené pivní společnosti Gambrinus, poslouchaje přitom Annu K, nemohl jsem se ubránit pocitu, že tentokrát sem poněkud hudebně nezapadá a zdálo se mi, že i návštěvníci reagovali na jiné skupiny přívětivěji. Přece jen letošní ročník je oproti minulému svou dramaturgickou koncepcí rockovější (s nemalým zastoupením punk-rocku dalších, ne zrovna popových žánrů). Ryze popové kapely zde zastupovali snad jen Kryštof, MIG 21, headlineři Monkey Business a snad několik málo dalších (belgické Hooverphonic nezmiňuji s ohledem na fakt, že se jedná o velmi nemainstreamový pop, který je hudebně úplně někde jinde). Jakmile skončili Anna K. & band, začínali na Stadion Stage Southpaw, kteří si v poslední době získávají svou pop-rockovou hudbou s elektronickými hrátkami stále více příznivců. Poslouchalo se to vcelku příjemně, ale nezdržel jsem se na nich dlouho, protože na druhém velkém podiu už nějakou chvíli hrál Meky Žbirka s kapelou. Tento dlouholetý oblíbenec mnoha lidí na Slovensku a stejně tak u nás do blízkosti podia přilákal hodně lidí. Bohužel během koncertu došlo k výpadku proudu, takže se vystoupení ne delší dobu přerušilo než se vše dalo do pořádku. Tohle bys se na takovém festivalu stávat nemělo, zvlášť ne během vystoupení. Využil jsem přestávky a zaskočil se podívat na Stadion Stage na skupinu Kryštof, kterou jsem však už několikrát slyšel a neměl jsem pocit, že by do svého vystoupení přinesli něco nového. Když jsem se v předstihu vracel na Centrum kvůli koncertu MIG 21, Žbirka už opět vesele pokračoval. Před skončením klasicky pohodového a vtipného vystoupení populárních MIG 21 jsem se svižně odebral na hlavní scénu, kde měli každou chvíli začít hrát belgičtí Hooverphonic, které lze považovat za hlavní hvězdy festivalu.

Horkýže slíže		Southpaw
Meky Žbirka		Meky Žbirka
Kryštof		MIG 21

Hooverphonic začali hrát bez velkého zpoždění a nutno říci, že jsem hned pocítil rozdíl oproti většině ostatních kapel - bylo zkrátka cítit, že jsou naprosto profesionální, možná až příliš chladně. Nicméně jejich vystoupení mě o to víc překvapilo, když jsem po pár skladbách zjistil, že hudba je docela jiná než na studiových nahrávkách. V několika skladbách místo vlezlých smyčců zněla jako podklad elektrická kytara, skladby byly pro živé vystoupení až na několik výjimek značně upravené, mnohem tvrdší se syrovějším a nutno dodat, že zajímavějším zvukem. Mě osobně se mi jejich koncert moc líbil a trochu jsem litoval, že Hooverphonic na CD neznějí takhle. Myslím, že pro mnoho lidí na festivalu Hooverphonic nebyli až tak známou záležitostí a slyšeli je třeba poprvé. S přihlédnutím k tomuto faktu a na to, jak chladně jejich vystoupení působilo, je české publikum přijalo dost přívětivě. Asi ve třetí třetině jejich vystoupení jsem se pomalu odebral k druhému podiu, kde už čekal slušný dav na skupinu Fun-Da-Mental.

Hooverphonic		Hooverphonic
Hooverphonic		Hooverphonic

Záhy jsem zjistil, že můj odchod byl trochu předčasný, ptotože zvuková zkouška a přípravy zabraly hodně času. Během nich seděl na židli legrační Ind v bílém, který pokoukával po fanoušcích a sem tam s nimi komunikoval. Nakonec jsme se přece jen dočkali a na podium postupně vběhli britští rebelové a spustili svůj performance. Hned od první skladby to začali do lidí hrnout, první skladba roztopila kotel a při třetí skladbě už skákali snad všichni (včetně mě, pokud jsem zrovna nefotil, a to už je co říct :-). Měli velmi mocný zvuk, agresivní beaty se zařezávaly do lidí jako kulky, dunivé, ale čisté basy podbarvovaly a umocňovaly ostatní nástroje. MC's perfektně rapovali své politicky vyhraněné texty (sedící chlápek několik skladeb obohatil o vynikající indický vokál), elektrická kytara, buben, do kterého s naprostou přesností mlátil jeden chlápek z kapely, bicí a samply tvořily dohromady skvělou hudbu s bohatým zvukem. Jejich vystoupení bylo skutečně divoké a od začátku měli publikum v hrsti. Jakmile byla jejich show v plném proudu, začali členové Fun-Da-Mental komunikovat s několikatisícovým davem. Padlo nemálo ostré kritiky k Bushově politice a k USA vůbec. MC v červeném vytáhl americkou vlajku s nápisem "Terrorist No. 1" a ptal se lidí: "Rozumíte tomu?". Fanoušci samozřejmě rozuměli. Dokonce na jeho proslovy nadšeně reagovali (alespoň kotel rozhodně ano) a společně s ním opakovali některé fráze. Vrcholem toho všeho bylo zapálení americké vlajky. Nebudu o tom psát jako o neúctě k národnímu symbolu jakéhokoliv státu, v tomto případě by to stejně nemělo smysl - Fun-Da-Mental jsou politicky velmi vyhraněná skupina a tohle byla prostě součást jejich show, ať už se vám to líbí, nebo ne, ať už je to upřímné vyjádření, anebo póza před fanoušky. Co mě však překvapilo, byl fakt, že o zapálení si vlastně řekli samotní fanoušci, když začali skandovat "Fi-re, fi-re, fi-re...!", zatímco MC držel vlajku. Jejich vystoupení bylo v každém případě hudebně velmi zdařilé a jen potvrdilo to, že kapely jako Asian Dub Foundation, Transglobal Underground, Zion Train a další elektronicko-etnická seskupení mají naživo obrovskou sílu, která je naprosto nesrovnatelná se studiovou produkcí v původní podobě. Na Fun-Da-Mental jsem se nejvíc těšil, vzhledem k tomu, že jsem je naživo ještě nikdy neslyšel, a to přesto, že jejich nahrávky mě nenadchly tak, jako třeba Asian Dub Foundation. Musím říct, že nezklamali a že to byl pro mě nejsilnější zážitek z celého festivalu, i když zmíněná britská, méně vyhraněná skupina, je ještě o něco lepší. Publikum si vypískalo ještě několik přídavků, ale během druhého jsem už se vydal na Stadion Stage, kde měli touto dobou začínat Monkey Business.

Fun-Da-Mental		Fun-Da-Mental
Fun-Da-Mental - MC promlouvá k davu		Fun-Da-Mental - MC pálí vlajku USA
Fun-Da-Mental v akci (trochu nepovedená fotka v pohybu)		Fun-Da-Mental

Kvůli technickým problémům na podiu se však vystoupení přední české skupiny značně zdrželo. Během této doby vystoupil na podium Pavel Anděl a omlouval se čekajícímu davu za prodlevu a ujišťoval, že se už za chvíli začne. Konečně přiběhli na podium kompletní Monkey Business v červených oblečcích (kromě zpěváka Matěje Rupperta, který byl ve svém tradičním proužkovaném) a pustili se do toho. Jejich vystoupení bylo profesionální, jsou skvěle sehraní, ale nebylo to zase nic mimořádného, i když nechyběly ani improvizace a hudební vložky. O týden později jsem shlédl jejich vystoupení v Ostravě a bylo to o dost lepší. V Českém Brodě možná nebyli úplně ve své formě, nebo se jen více odvázali na svém oblíbeném festivalu. Krátce po půlnoci jsem se přesunul na Centrum, abych se podíval na skupinu Skyline. V nové sestavě se zpěvačkou Jitkou jsem je ještě neslyšel, tak jsem byl zvědav, jak se jejich vystoupení změnilo. Jakmile Skyline přiběhli na podium, sršeli energií a po celou dobu se tvářili, že je to náramě baví. Hudebně už je to jako vždy slabší, Nu C rapoval často mimo rytmus a výška byla místy jen přibližně kolem toho, kde měla být. Jitka se svým sladkým vokálem zpívala docela slušně, i když hlasové možnosti Sister Zulu považuji za lepší. Po Skyline ještě vystoupila skupina Lety Mimo, tu jsem však slyšel jen krátce a bohužel jsem nakonec zjistil, že všechny jejich noční fotky jsou rozmazané (na malém displeji to moc poznat nedá).

Monkey Business (vpravo obrovské rameno s kamerou)		Monkey Business
Skyline		Skyline
Ivan Hlas a Růžový brejle		Status Praesents

Abych nezapomněl, mezi pobíháním z jednoho velkého podia na druhé se mi občas podařilo zastavit se v nějakém ze stanů a poslechnout si právě hrající skupinu, bohužel jsem moc fotek nepořídil. Dole se můžete podívat aspoň na dvě fotky z prvního večera v Club Stage, které jsem stihl pořídit. Poté, co skončil program na všech scénách, jsem se chvíli potuloval po areálu a dal si něco k jídlu. Vzhledem k tomu, že už se tu nic nedělo a byla zima, odebral jsem se do Lucky Point baru ve stanu a samozřejmě jsem zašel také do Durex Love Zone stanu. Žádné orgie se tam neprováděly, ale nuda tam rozhodně nebyla, protože v zadní části byla mezi rozplácnutými hadrovými sedačkami spousta sněhu z polystyrenových kuliček, ve kterých vesele dovádělo několik lidí. Jen tak jsem si sedl a pozoroval je. O pár minut později jsem byl celý od polystyrenu a válel jsem se tam taky, protože jedna pohledná slečna v červeném tričku a džínách mi na hlavu zákeřně vyklopila půllitrový kelímek plný sněhu. A to jsem si samozřejmě nemohl nechat líbit, tak jsem ji na oplátku pěkně vyválel a nasypal jí sníh zezadu do kalhot, takže ho měla až ve spodním prádle, což jí stejně nevadilo. Chvíli jsme se vesele bavili dál, pak jsem se čtvrt hodiny oprašoval (následující dva dny jsem ještě na různých místech oblečení a batohu nacházel bílé kuličky) a odešel k baru. Bylo už dost pozdě a ze stanu Durex Love Zone se zavíral. Poté, co nás vyhnali, se část lidí přesunula do nedalekého Lucky Point Rock Baru, který byl posledním místem v areálu, kde to ještě žilo. Únavu jsem se snažil zahnat několika vodkymi s džusem, ale nepomohlo to, a tak jsem se po páté hodině ranní odebral pryč do spacáku ke krátkému spánku...

posezení  ve stanu Lucky Point		rock bar v témže stanu
Růžový stan Durex Love Zone s lidmi a DJem		dovádění ve sněhu v  témže stanu (hodně rozmazaná fotka)

Neděle - den druhý

Druhý den ráno vypadalo počasí mnohem lépe, bylo slunečno a dost teplo. Během minulého dne aspoň jednou chvíli sprchlo, ale v neděli to vypadalo s počasím docela nadějně. Přestože festivalový areál se měl otevírat v 10 hodin, vstup byl stále ještě zavřený a securiťáci jen suše odpověděli, že se bude otevírat až ve 12 hodin. Ať už byl důvod jakýkoliv, byl to další organizátorský kix, protože se v prostoru před vstupem tvořily fronty čekajících lidí, navíc uvnitř zavřeného areálu se nacházely toalety a veškeré stánky s občerstvením. Po dvanácté hodině začali konečně pouštět lidi dovnitř. Nevím, co se od 6:00 do 12:00, kdy byl areál zavřený, dělo, ale očekával jsem, že třeba zmizí všudypřítomné odpadky nebo aspoň budou vyprázdněné přeplněné koše a kontejnery. Ale žádnou výraznou změnu jsem  nezaznamenal.

vstup do království Gambrinus		Gambrinus (ne,  to zelené vzadu opravdu nejsou pivní kastlíky)
Mokrý fotbal v areálu Gambrinus		Opět fotbal
Fotbal na stejném místě, tentokrát stolní		příjemná kavárna Nescafé

Druhý den byl pro mě mnohem pohodovější, protože jsem byl v areálu od začátku, takže jsem mohl stihnout první koncerty. Na druhou stranu jsem toho moc nenaspal, takže se mi už nechtělo tolik běhat od podia k podiu, festivalový den přede mnou byl oproti včerejšímu přece jen výrazně delší. První skupiny Limey, Airbags a Benedikta jsem, pokud vůbec, slyšel spíše zdálky, protože jsem fotil areál, dával si něco k jídlu a pití a musel jsem strávit dlouhou dobu čekání než se uvolní jeden z počítačů v Internet & Game Zone stanu, protože jsem potřeboval vyřídit několik věcí. Zblízka jsem vyslechl až kus vystoupení skupiny Selfish, která je mimochodem jednou z těch, které mají svoji hudbu v MP3 na AudioCity. Hráli jednoduchý a svižný punk-rock a bylo slyšet, že už nějakou dobu hrají, dokonce dělali psí kusy na podiu, až jsem se bál, že s kytarami zakopnou nebo se zamotají do kabelů. Na Stadion Stage vystupoval herec a písničkář Jiří Schmitzer, takže jsem vyrazil tam. Jeho věci vesměs znám, takže jsem se nezdržel dlouho. Na Centrum stage hrála další kapela - němečtí Spearmbirds, které jsem neznal, popravdě řečeno ani jejich krajany Donots, kteří vystupovali tamtéž po nich. Z jejich punk-rocku mi v hlavě nějak nic moc neutkvělo, takže už ani pořádně nevím, jak a co hráli. Mezi jejich koncerty jsem se zašel podívat opět na hlavní scénu, kde hrála skupina Nahoru po schodiští dolů band a bylo to docela příjemné poslouchání. Na stejném podiu o něco později hráli Blue Effect společně s Vladimírem Myšíkem, které jsem v této kombinaci ještě myslím neslyšel. Musím říct, že mě docela překvapilo, nakolik je tato hudba postarších rockerů blízká mladým lidem. Samozřejmě nemohl chybět ani hit "Sluneční hrob" z filmu Pelíšky, i když mají podle mě jinak daleko zajímavější věci.

Selfish		Jiří Schmitzer
Spermbirds		Nahoru po schodišti dolů band
Donots		Blue Effect & Vladimír Myšík

Na Stadion Stage vystupovaly ještě skupiny Gaia Mesiah, polští Hey a oblíbená Vypsaná fiXa. Na všech jsem se nezdržel příliš dlouho, ale nemohl jsem si nevšimnout, že poslední jmenovaná měla u lidí největší ohlas. Ve zbývajícím čase mezi přesuny a nezbytných zastávkách u stánků s občerstvením jsem se několikrát krátce zastavil na Club Stage a Gambrinus Talent Stage. Na první menší scéně jsem vyslechl několik skladeb amerických Mother Tongue, kteří, aspoň zpočátku, neměli téměř žádné publikum. Hráli docela zajímavě více lidí si museli přilákat. O něco později jsem se ještě do klubového stanu vrátil na vystoupení formace Khoiba, která patří mezi nadějné projekty české elektronické scény, i když hrají také rockovější hudbu. Docela zajímavé, naživo jsem je ještě neslyšel. Skupina Divokej Bill, která vystupovala na halvní scéně, kam jsem se krátce před jejich vystoupením mussel doslova prodrat, měla podezřele mnoho čekajících fanoušků. Když jsem se podivoval nad takovým počtem lidí, zaslechl jsem, že s nimi má v jedné skladbě vystoupit první česká superstar Aneta Langerová a došlo mi to. Jsem však přesvědčen, že vzhledem k jejich stále vzrůstající popularitě v poslední době by na ně i bez toho přišlo hodně lidí.Zdržel jsem se jen na pár písní, protože jsem předtím a potom musel navštívit Centrum.cz Stage kvůli dvěma skupinám.

Gaia Mesiah		Hey
Vypsaná fiXa		Mother Tongue
Khoiba		Divokej Bill

Na Centrum.cz Stage hrála americká skupina Ill Niño. Ano, přesně na tom podiu, kde se o den dříve pálila americká vlajka. To, že obě americké skupiny vystupovaly v jiný den než Fun-Da-Mental, byl od organizátorů vcelku dobrý dramaturgický krok. Ill Niño předvedli energickou tvrdou hudbu, která okamžitě roztančila dav a téměř pořád bylo možné vidět zvednuté ruce "hrozících" fanoušků. Po nich hráli slavnější Life of Agony, kteří měli u českého publika neméně velký úspěch. Jen tak na okraj jsem zaregistroval, že oproti minulému roku je jazyková bariéra mezi českými posluchači a zahraničními kapelami, komunikujícími s davem převážně anglicky, menší, o čemž jsem se přesvědčil o týden později i na festivalu Colours of Ostrava. Mladí Češi čím dál víc rozumějí, takže kapely už nemají takový problém v komunikaci s lidmi a mohou k nim pronášet i delší a složitější sdělení než jen "Ruce nahoru", což je rozhodně ku prospěchu věci. Další skupiny v pořadí byly čeští rockeři Pražský výběr, které jsem si poslechl a všiml si, že mají velký počet příznivců, kterým mají stále co říct. Bohužel  tou dobou se vybily baterie do foťáku, takže vystoupení několika posledních kapel už zdokumentovaná nemám. Neprozřetelně jsem si s sebou na festival nevzal nabíječku (otázkou je, zda bych ji měl kam dát), ale jen dvě sady baterií, přičemž první stačila akorát na první den. Druhá už ne. Během odpoledne se poněkud pokazilo počasí a zatáhlo se. Někdy k večeru dokonce trochu sprchlo, naštěstí ale nepršelo dlouho, takže i o druhém dni se dá říci, že počasí bylo k festivalu milosrdné.

Ill Niño		Ill Niño
Life of Agony		Life of Agony

Po Divokým Billovi hrála ne témže podiu skupina Čechomor zastupující spojení lidové hudby s popem, dá-li se to tak říci. Přišlo na ně opravdu hodně lidí, což jen potvrzuje, že česká lidová hudba stále žije, i když v poněkud jiné, přetvořené podobě. Nezdržel jsem se dlouho a zamířil jsem  na Centrum za skupinou Třio Sestry. V davu jsem zahlédl transparent s logem kapely (předpokládám, že je znáte), který signalizoval, že se v publiku nacházejí jejich skalní příznivci. A opravdu, uměli texty (až jsem si připadal, že sem trochu nepatřím) a chlapci z kapely rozeskákali fanoušky dost slušně hned od začátku. Obdivoval, kolik energie se v nich v pozdních hodinách bere. Zanedlouho jsem vyrazil na Stadion Stage, kde hrála skupina Švihadlo své příjemné a pohodové reggae. Než skončili, vrátil jsem se za skotskými Croft No. Five na druhé podium, abych si je poprvé poslechl. Zpočátku to vypadalo, že buďto lidem už dochází energie, anebo je jejich taneční hudba se skotskými vlivy moc nenadchla. Mělo to rozhodně něco do sebe, nicméně jsem se nemohl ubránit pocitu, že je autoři v brožuře s festivalovým programem v krátkém povídání trochu přechválili. Nakonec se ale už méně početný dav vzpamatoval a ke konci si dokonce ještě vypískal přídavek. Dost mě překvapilo, jak dobře headliner skupiny komunikoval s publikem česky (i když více mluvil samozřejmě anglicky).. O týden později jsem se v Ostravě, kde také hráli, dozvěděl, že dva bratři z této kapely mají českou matku. Někdy po půl jedné skončila poslední skupina na velkém podiu a po druhé hodině zakončila oficiální část druhého dne festivalu i skupina An(i)ty na Club Stage.

Jak jsem již zmínil, bohužel jsem musel odjet do Brna, takže o poslední den festivalu jsem přišel. Nejbližší vlak z Českého Brodu do Prahy jel až před pátou hodinou ranní, takže zbývající čas jsem strávil v Lucky Point stanu a Durex Love Zone a příjemnou procházkou přes město na nádraží. I když po organizační stránce to několikrát zaskřípělo (hlavně mě mrzí fakt, že fotky jsou kvůli zmíněným omezením většinou méně kvalitní než minulý rok), z hudebního hlediska byl desátý ročník Rock for People kvalitní událostí, na kterou určitě stálo za to přijet. Takže se těším, co přinese příští rok, počínaje tak druhou dekádu již legendárního českého festivalu.